O mně

Panenky jsem neobjevila já, panenky si našly mě. Podezírám je, že si mě připravovaly již od mého útlého dětství.
Pamatuji si, jak jsem se nejdřív naučila háčkovat a pak u pletení nemohla pochopit, jak lze prostrčit přízi okem, když jehlice nemá háček. Jak jsem seděla hodiny na dvorku a šila garderóbu pro své panenky. Jak jsem si v muzeu nastudovala systém zavěšení marionety a pak na botníku se základním nářadím vyrobila loutku - střapatou holku, která se podobá dnešním panenkám – aniž jsem je tehdy znala!
Panenky určitě tiše přihlížely mému trápení na konci základní i střední školy – učení mi šlo dobře, ale ani v koutku duše jsem netušila, jaké povolání bych si měla zvolit. To ruční tvoření jaksi nešlo úplně dohromady s dobrými studijními výsledky a jasná vyhraněnost pro náročné přijímací řízení na uměleckou školu tu také nebyla. Panenky zcela jistě zasáhly do mého rozhodnutí studovat speciální pedagogiku, ačkoli jsem nikdy nechtěla být učitelkou.

V průběhu studia jsme se všichni – já i panenky – dočkali. Přišla sametová revoluce a krátce po ní kurzy waldorfské pedagogiky vedené Holanďany. Objevila jsem svou duchovní rodinu, naučila se holandsky (a tento obor ráda využívám k občasnému odskočení k překladům či tlumočení).
Navždy si budu pamatovat okamžik svého prvního setkání s panenkami v létě roku 1991. Jasné a neochvějné vědomí, které jsem dříve tak postrádala, že jsem našla to, co jsem celou dobu hledala. A panenky se mohly začít usmívat naplno. Nechaly mě ještě zkusit si učení, když už jsem byla tou „účou“, ale po půl roce ve zvláštní škole v Karlových Varech a pěti letech na Svobodné speciální škole J.A.Komenského (dnes ZŠ a SŠ waldorfská) se výrazně postavily za názor, že na dvou židlích se dobře sedět nedá.
A tak jsem v létě roku 1997 udělala krok do neznáma a panenkám nabídla veškerý svůj pracovní čas. Začalo velké dobrodružství se zajištěním jejich existence v této zemi – hledání, tehdy ještě bez internetu, cesty do různých továren, vysvětlování – jaký že to materiál potřebuji a na co Přes mnohá tápání a potíže, i díky nadšení mnohých zájemců, jsou panenky mým posláním dodnes a já to nepřestávám považovat za zázrak. A doufám, že jsem jejich očekávání nezklamala.